Rozdělení historie:
1. pomůcky k počítání
2. mechanické stroje
3. dvacáté století:
a. 40. léta – relé a elektronky, užití pro vojenské účely
b. 50. léta – tranzistory, užití pro vojenské účely a hromadné zpracování dat
c. 60. léta – integrované obvody, první PC (osobní počítač), užití pro hromadné zpracování dat a vědecké výpočty
d. 70. léta – první mikropočítače využívající vylepšené IO - mikroprocesory, široké využití v ekonomice a vědě
e. 80. léta – PC podobná současným, mikroprocesory, pronikání do všech oblastí zpracování a přenosu informací
f. 90. léta – výkonnější mikroprocesory, větší a větší miniaturizace, počítač se hromadně objevuje ve školství a
domácnostech
Pomůcky k počítání
Prsty (od tohoto také používáme desítkovou soustavu),
abakus (hliněné nebo dřevěné destičky, do nichž se vkládaly kamínky – ve starém Řecku a Římě zajišťovaly jednoduché aritmetické úkony), později pravítka a tabulky, multiplikační tabulka
Mechanické stroje
Wilhelm Shickard
Vynalezl mechanickou kalkulačku v roce 1623. Postaveny pouze dva prototypy, které se nezachovaly. Pouze sčítání a odčítání.
Blaise Pascal
Vyrobil vlastní mechanickou kalkulačku v roce 1642. Název Pascalína. Schopna pouze sčítat a odčítat. Díky královskému privilegiu vyrobil asi 50 kusů.
Gottfried Wilhelm von Leibniz
Německý filosof a matematik. Zdokonalil v roce 1694 Pascalovu kalkulačku. Jeho tzv. krokový kalkulátor tak umí také násobení, dělení a druhou odmocninu.
Thomas de Colmar
Vynalezl první hromadně vyráběnou a používanou kalkulačku. Používána až do konce první světové války.
Hermann Hollerith
V USA vyvinul elektromagnetický třídící a počítací stroj pro vyhodnocování děrných štítků. Sloužil pro vyhodnocování sčítání lidu. Hollerith později založil firmu IBM.
Joseph-Marie Jacquard
Použil děrné štítky k řízení chodu tkacího stavu. Vzorování zadáváno pomocí děrných štítků.
Charles Babbage
Profesor matematiky v Oxfordu. Chtěl sestrojit analytický stroj – paměť, řídící jednotka, aritmetická jednotka.
Využil poznatků o děrných štítcích. Zavedl větvení prvků = rozhodnutí na základě předešlého výsledku (automatizace). Stroj nebyl pro svou složitost nikdy uveden do provozu, přesto ale měl obrovský přínos tím, že položil základy pro chápání moderních počítačů. Spolupracovnicí byla tvůrci Ada Augusta z Lovelace (na její počest byl pojmenován programovací jazyk ADA).
1. generace (40. léta 20. století)
Operační instrukce byly „šity“ vždy na objednávku, přesně na míru, podle toho, jaký specifický úkol měl ten který počítač plnit. Neexistoval žádný software, ale každý jednotlivý počítač měl svůj vlastní program zakódovaný v konkrétním 40 až 50 kilobajtů umístěných na pevném otáčivém válci. Vstupy a výstupy byly prováděny pomocí děrných štítků. Pro uchovávání dat se používali Především elektronky jsou odpovědné za ohromující rozměry počítačů této generace a podle moderních měřítek byly relativně nespolehlivé. Pro údržbu počítače tak byl třeba celý tým inženýrů, který neustále měnil a čistil elektronky.
John von Neumannova koncepce počítače
Teoretické základy konstrukce počítačů Položil John von Neumann, jeden z největších matematiků našeho století.
Tento návrh je znám jako von Neumannova koncepce počítače. Podle ní se počítač skládá z několika základních funkčních částí: z paměti, procesoru (tenkrát řadiče a aritmetické jednotky), vstupních a výstupních zařízení. Pro reprezentaci všech údajů se používá dvojková soustava, tedy pouze nuly a jedničky. Tyto body, které se dnes zdají zcela samozřejmé, nejsou nijak jednoduché a ve své době byly zcela převratné.
Z1- Z4
V podstatě nultá generace postavená na relé. V Německu vyrobil Konrad Zuse a Helmut Schreyer v roce 1938 prototyp mechanického binárního programovatelného kalkulátoru. Z1 pracuje s čísly s plovoucí desetinnou čárkou, které mají šestnáctibitovou mantisu, sedmibitový exponent a znaménkový bit. V roce 1939 už Zuse se Schreyerem vyvíjejí Z2, který spojuje osvědčenou paměť a novou reléovou aritmetickou jednotku. V květnu 1941 dokončuje Zuse svůj digitální programový automat Z3, první programovatelný kalkulátor na světě, který pracoval naprosto bezchybně. Na přelomu let 1944 a 1945 dokončil práci na Z4. Ještě v roce 1945 Zuse definuje programovací jazyk Plankalkul.
Harvard Mark I
V roce 1943 Howard H. Aiken a jeho spolupracovníci na Harvardské univerzitě (Cambridge, Massachutssetts), podporování IBM, uvedli do provozu první široce známý programovatelný elektromechanický kalkulátor – ASCC
Mark I. (Automatic Sequence-Controled Calculator Mark I.), také nazývaný Harvard Mark I., na kterém pracovali již od roku 1939. Mark I. Byl elektronický reléový počítač, to znamená, že používal elektrických impulsů k tomu, aby hýbal s mechanickými částmi. Byl pomalý (tři až pět sekund na početní operaci). Aritmetika pracuje s pevnou desetinnou čárkou.
ENIAC (Electronic Numerator, Integrator, Analyzer, and Calculator)
Jako čistě válečný projekt byl do jisté míry uspěchaný a nepropracovaný. Už v roce 1944 bylo mnoha lidem pracujícím na ENIACu jasné, že existuje řada možností, jak ho vylepšit a zjednodušit, a to zvláště v procesu programování a zapojení drátových spojů. Nakonec byla většina těchto nápadů využita při stavbě EDVACu. Mezi nejvýznamnější „otce“ ENIACu patří 1948 byl ENIAC zdokonalen zásluhou Los Alamos, když každá jednotlivá operace dostala svůj vlastní pevný kabel. Místo přepojování se používala nová konvertovací jednotka umožňující vyvolání spoje podpůrným programem. Díky tomu už vložení nového programu netrvalo několik dní, ale jenom několik hodin.
EDVAC
V červnu 1945 John von Neumann navrhl a popsal koncepci prvního počítače s uloženým programem, který byl později postaven pod názvem dnes běžně používanému pojmu „počítač s von Neumannovou architekturou“. U tohoto přístroje jsou postup programu stejně jako data, která mají být zpracována, kódovány a uloženy do paměti počítače. Program, sestávající se ze sledu jednotlivých příkazů, obsahuje podmíněné příkazy, které umožňují zpětná a dopředná rozvětvení. Každý programový příkaz může být strojem změněn jako každý jiný operand. Tímto způsobem práce předstihuje tento stroj všechny dosavadní počítače.
UNIVAC
Eckert a Mauchly dokončili v roce 1951 UNIVAC – první počítač v USA, který si mohl kdokoli (kdo na to měl) zakoupit. Ultrasonická paměť měla kapacitu tisíc dvanácticiferných slov a umožňovala provádění 8333 součtů či 555 součinů za sekundu. Jako sekundární paměť byly použity magnetické pásky.
2. generace (50. léta 20. století)
V období před nástupem mikroprocesorů existovaly tři nejnaléhavější problémy v oblasti počítačů:1. zvýšení rychlosti provádění operací
2. zvýšení kapacity paměti
3. zvýšení rychlosti přenosu dat na vstupu a výstupu
Lék na tyto potíže se objevil zároveň s nástupem polovodičů – použitím polovodičové technologie při navrhování procesorů se současně snižovala i spotřeba energie a zvyšovala spolehlivost a rychlost počítačů. Samozřejmě, že to byly polovodiče ve formě
Tranzistory se záhy začaly používat místo velkých a neohrabaných elektronek v televizích , rádiích a od roku 1956 i v počítačích. Díky tranzistorům a novým typům paměti se od té doby velikost počítačů jenom zmenšuje.
Největší změny však v této době prodělala paměť, a to jak vnitřní, tak i vnější – postupně přešla od nespolehlivých a náročných elektronek přes pokusy s magnetickými jádry a magnetickými páskami až po systém diskové paměti.
Magnetická jádra
Do té doby existující a fungující elektronkové paměti přestávaly stačit svou kapacitou. Proto byly nahrazovány magnetickými jádry současném přísunu elektrické energie přečíst nebo změnit aktuální stav magnetizace na kterémkoli místě jádra.Magnetická jádra zvyšovala rychlost, spolehlivost i potenciální kapacitu paměti. Jejich cena byla nicméně závratná.
Magnetické pásky
Kvůli příliš vysoké ceně magnetických jader byly používány jako primární i sekundární paměti používány především Pásky jsou zásadně sekvenčním (sériovým) záznamovým médiem. To znamená, že informace uložená někde uprostřed pásky dlouhé i několik set metrů nebyla přístupná ihned, ale bylo ji třeba nejprve pracně několik minut vyhledávat. Další nevýhodou byl fakt, že při provádění byť i jednoduché změny v magnetickém záznamu se celá páska musela kompletně přepsat.
Magnetické disky
Dalším stupněm vývoje záznamových médií byly soustavy magnetických disků. Skládaly se z několika od sebe oddělených talířových disků. Výhodou disků oproti páskám byl především náhodný přístup k datům (random access). To znamená, že kteroukoli informaci bylo možno najít během velice krátkého časového intervalu – několika milisekund místo několika minut. Kapacita disků nebyla v porovnání s jejich rozměry nijak oslnivá – sada disků o rozměrech solidní ledničky měla kapacitu necelých 70 MB.Pokrok ale nelze zastavit – již záhy se objevily výměnné disky. To zvýšilo potenciální kapacitu těchto soustav, protože neexistovalo žádné omezení počtu disků uložených mimo počítač. Zároveň s tím došlo i k rozvoji prvních místních počítačových sítí, prozatím s jednoduchou hvězdicovou topologií.
Programovací jazyky
Éru skutečných vyšších programovacích jazyků zahájil až Fortran (1954, tým IBM vedený J. Backusem). Ve své první podobě byl Fortran opravdu snadno naučitelným jazykem vedoucím k maximálně efektivnímu programu. Programování tak přestalo být výsostnou doménou skupiny úzce specializovaných odborníků. Fortran však byl původně jazykem určeným pro vědeckotechnické výpočty, proto nemohl vyřešit úplně všechno.
Algol 60 (první verze publikována 1958) přinesl kromě jiného i bloky (skupiny příkazů, považované za jeden celek) a úplný příkaz if (tj. konstrukci if/then/else) a umožňoval vytváření rekursivních programů. Mezi jeho nedostatky patří, že nedefinoval vstupní a výstupní operace, ignoroval potřebu překládat rozsáhlejší programy po částech a navíc nebyl použitelný pro nic jiného než pro vědeckotechnické výpočty.
Cobol byl vytvořen v roce 1960 díky ministerstvu obrany USA. Byl zaměřený na oblast zpracování hromadnýchdat, odkud byl vytlačen teprve moderními databázemi.
Lisp (1962) je funkcionální jazyk pro práci s dynamickými daty typu seznam, jehož jednoduchá sémantika byla podložena matematickou teorií rekurzivních funkcí. Dodnes používán v oblasti umělé inteligence. Jeho myšlenka ovlivnila vývoj dalších jazyků.
Tradic
V roce 1955 uvedly Bell Laboratories ve Spojených státech do provozu první samočinný počítač na světě, který byl osazen tranzistory. Byl to elektronek osazeny tranzistory, byly nazvány počítači druhé generace. Jejich přednostmi byly malé rozměry, nepatrné výpadky a velmi malá spotřeba proudu. To jim dopomohlo k rozhodujícímu průlomu pro využití ve vědeckém výzkumu, v průmyslu, v obchodě a v administrativě.
3. generace (60. léta 20 století)
Ačkoli byly tranzistory oproti elektronkám fantastickým skokem vpřed, stále při provozu vydávaly velké množství tepla, které často poškozovalo citlivé součástky uvnitř počítače. Nikdo z vědců proto neusnul na vavřínech a všichni dál pilně bádali a vynalézali. Výsledkem byl vynález rychlost počítačů opět zvýšila. Také rozměry se změnily, již se objevují modely relativně malých osobních počítačů. Samozřejmě se nevyvíjely pouze IO, ale i ostatní součásti počítače doznaly změn. Úplně se upouští od používání děrných štítků a postupně i od magnetických bubnů a jader. Jako hlavní externí paměť teď tedy slouží paměťové disky.
Integrované obvody
V červenci 1958 přišel Jack St. Clair Kilby z Texas Instruments s nápadem vyrobit jednotlivou součástku z kousku křemíku – tzv. jedině polovodiče a že tedy pasivní stavební prvky (odpory a kondenzátory) musí být zhotoveny z téhož materiálu jako aktivní prvky (tranzistory). Pokládal za smysluplné, aby jednotlivé prvky obvodu byly sestaveny přímo na čipu, a aby tímto způsobem byly integrovány do obvodu, který by byl schopen fungování (rok 1957). Kilby ohlásil integrovaný polovodičový obvod k patentování čtyři měsíce po zhotovení svého prvního čipu. Kilbyho ochranné právo však bylo zpochybněno, neboť mezitím vynalezl Američan Robert Noyce, pracující pro společnost Fairchild Semiconductor, postup, jak navzájem spojovat stavební prvky čipu ještě mnohem jednodušším způsobem – technikou tzv. planární difuze. Noyce vyvinul všechny základní prvky technologie hromadné výroby čipů.V roce 1964 Gordon Moore formuloval domněnku, že kapacita integrovaných obvodů se každých 12 až 18 měsíců zdvojnásobí. Tento postulát vešel později ve známost jako tzv.
Robert Noyce a Gordon Moore si nicméně pravděpodobně velice padli do oka, protože se v roce 1968 pustili do společného podnikání a založili Intel Corporation.
Integrace
V této době se objevila tzv. softwarová krize 60. let. Současně s pronikáním počítačů do stále dalších a dalších oborů přibývalo i programovacích jazyků. V podstatě co obor, to jazyk. Není tedy divu, že se objevily hlasy volající po „úklidu“ tohoto nepořádku.
Ve stejné době se objevil i pojem strukturované programování. Podle něj by měl na základě dodržování určitých pravidel umět přečíst a upravit počítačový program i kdokoli jiný, nejen jeho původní autor. 60. léta se tedy vyznačují tím, že se objevily první univerzální jazyky a první normy používaných jazyků. Nejdůležitějšími jazyky této doby byly Algol 68 a Basic (V původní podobě neobsahoval podprogramy a nerozlišoval typy číselnýchproměnných. Byl totiž určen pro vědeckotechnické výpočty. Na druhou stranu k jeho popularitě přispěla i jeho jednoduchost, možnost interaktivní práce a snadná implementace na mikropočítačích.).
Sálové počítače
Neboli mainframe computery. Je to nejvýkonnější dostupná univerzální výpočetní technika. Ovšem za kvalitu se platí a nevýhodou je, že se mnohé přednosti těchto počítačů samozřejmě velice výrazně promítají i do jejich ceny.To se týká všech jejich složek – hardwaru, softwaru, požadavků na prostředí i nároků na jejich obsluhu.
Mainframy mohou zajišťovat současnou práci stovek i tisíců uživatelů, a to prostřednictvím terminálů nebo připojení po síti. Nejčastěji se používají jako hlavní systémy pro centrální databáze. Horní hranici mainframů (výkonnostní, rychlostí i cenovou) tvoří tzv. superpočítače, které se většinou používají ke zcela speciálním účelům vyžadujícím miliardy výpočtů za sekundu, jakým je například předpověď počasí. Nejrozšířenější mainframy vyrábí IBM. Dalšími výrobci jsou Fujitsu, DEC a Cray. Operační systémy sálových počítačů jsou velice modulární, lze je tedy na principu stavebnice dále podle libosti a potřeby rozšiřovat. Sálové počítače vyžadují klimatizované prostředí s konstantní teplotou a vlhkostí vzduchu, zdvojené podlahy a většinou i speciální chladicí zařízení – to je důvod proč se tyto počítače nazývají sálové – jsou umisťovány do zvláštních oddělených místností, případně i do samostatných budov.
Osobní počítače
Roku 1967 Angličan Norman Kitz realizoval svou Anitou Mark 8, první elektronický osobní počítač (PC – personal computer). Umožnila to novinka z USA z roku 1965. Firma IBM tam postavila první elektronický počítač (System 360) na bázi monolitní techniky s využitím integrovaných obvodů. Tím byla otevřena cesta ke stavbě malých výkonných počítačů. S vynálezem systému LED, tj. zobrazování čísel pomocí segmentů světelných diod tu byl k dispozici i pro malé počítačky využitelný způsobe „displeje“, který se brzy stal běžným u kapesních kalkulátorů.
4. generace (od 70. let 20. století)
Roku 1968 zavedením IO v miniaturizovaném provedení do výpočetní a datové techniky nastoupila čtvrtá generace počítačů. Rozhodující úlohu při tomto pokroku sehrála náhrada takzvané hybridní techniky technikou monolitní. Monolitní IO, které neobsahují žádné vsazované diskrétní prvky, se dají racionálně vyrábět jen ve velkých sériích, ale to otvírá cestu k další pronikavé miniaturizaci elektroniky. Celé složité obvody se zde dají směstnat na malou křemíkovou destičku - „čip“. Čipy vnesly převrat do transportability počítačů. Práci dřívějšího velkého počítače dnes zastane kapesní kalkulačka.
Mikroprocesory
V roce 1971 na základě vývojových prací M. E. Hoffa z roku 1969 zavedla americká firma Texas Instruments poprvé výrobu mikroprocesorů Mikroprocesor v sobě spojuje funkce 5000 až 100 000 tranzistorů. V počítači plní funkci centrální jednotky (CPU – Central Processing Unit). Tato jednotka, též nazývaná procesor, se skládá z různých registrů (akumulačních datových, instrukčních, pořadačových a pomocných), z prvku matematických a logických operací, z řídících prvků s registrem příkazů a řízením výstupu – koordinuje celý počítačový systém.
Intel 4004
Dalším krokem vpřed po vynálezu obecného čipu byl návrh na první programovatelný čip, který v roce 1969 u IBM vypracoval Marcian (Ted) Hoff. Tento čip byl později vyráběn jako 4bitový procesor pro kalkulačky pod názvem Intel 4004 Podle dnešních měřítek byl velice primitivní – obsahoval pouhých 2300 tranzistorů, jeho taktovací kmitočet byl 740 kHz. Později vylepšen a prodáván jako Intel 4040.
Intel 8008
V roce 1972 Intel představil první 8bitový mikroprocesor – čip 8008 s taktovacím kmitočtem 200 kHz a 3500 tranzistory.
Intel 8080
Intel 8080 je přímý nástupce typu 8008 z roku 1974. Měl 5000 tranzistorů. Byl použit v prvním obecně známém osobním počítačem Altair 8800.
Programovací jazyky
S rozvojem počítačů ruku v ruce pokračoval i vývoj programovacích jazyků. V roce 1971 byl profesorem Wirthem uveden jazyk Pascal. Je velmi obecný, přesto poměrně jednoduchý a vhodný pro výuku programování.
Jazyk C (1974) byl původně navržen jako jazyk pro vývoj operačního systému UNIX. Byl používán jako jazyk obecného využití. Překladače jazyka C obvykle generují velmi efektivní kód.Mezi další jazyky patří Prolog (1975). Je to neprocedurální jazyk podporující tzv. modulární programování, založené na využití predikátového počtu. Používán v oblasti umělé inteligence.
Ada (1979) – Obecný jazyk pro většinu aplikací včetně řízení procesů v reálném čase.
Smaltalk (1980) – Obecný, plně objektový jazyk, podporující mj. grafické uživatelské rozhraní.
C++ (1986) – Jazyk plně podporující objektově orientované programování a zachovávající efektivitu programů v jazyce C.
Java (1996) – Obecný objektový jazyk umožňující vytvářet bezpečné a přenositelné programy.
Zvýšení kapacity čipů
Moderní paměťové čipy z roku 1982 byly schopny zaznamenat až 64 000 bitů do paměti. Tyto čipy s vysokým stupněm integrace nacházely uplatnění v různých aplikacích: typ ROM (Read Only Memory) obsahoval už pevná data v paměti. V počítači je bylo možno pouze číst. Typ PROM (Programmable ROM) dovoloval uživateli zapsat i některé funkce a také je případně vymazat. Typy EPROM se lišily od typu PROM tím, že je bylo možno při ozáření UV paprsky vymazat a znovu zapsat. Typ EAROM je možno vymazat pomocí elektrických signálů. Vedle paměti ROM existuje i typ RAM, která dovoluje několikeré zapsání či vymazání informace. Zatímco si prvky typu ROM při výpadku proudu zapsanou informaci pamatovaly, u prvků RAM dochází ke ztrátě informace.
Kancelářské vybavení
Vzhledem ke svému stále dokonalejšímu technickému a programovému vybavení (hardwaru a softwaru) nacházejí stolní počítače kolem roku 1983 stále větší uplatnění v kancelářích. Pro jejich vývoj je typické, že cena počítačů stále drasticky klesá a že je k dispozici stále více speciálně uživatelsky orientovaných programů, které usnadňují laikům využití moderních počítačů.
Disketa
Kolem roku 1983 se jako standardní periferní paměť pro osobní počítače začaly stále více používat diskety s magnetickou vrstvou (floppy disk – pružný disk). Magnetické diskety mají průměr 3.5“, 5.25“ nebo 8“. Objem zaznamenaných dat je rozdílný. Diskety 5.25“ mají kapacitu od 0.08 až 1.3 MB, záleží na tom, s jakou hustotou budou data zaznamenávána. Disketa tak úspěšně nahradila dříve užívanou magnetickou pásku.
Osmibity
V sedmdesátých letech již byly počítače opravdu dobré – jenže taky příslušně drahé a pro běžného uživatele v podstatě nedostupné. A tak došlo k tomu, že někdo vymyslel osmibitový procesor a vše bylo najednou jinak.
Osmibity ovládly osmdesátá léta. Díky využití tohoto levného procesoru v počítačích náhle poklesla jejich dosud téměř neskutečná cena na snesitelnou úroveň a netrvalo dlouho a osmibitové počítače se začaly lavinově šířit.
Byly určeny převážně pro použití v domácnosti. Jako vstupní medium se u těchto počítačů většinou používal kazetový magnetofon, později se objevila nekonečná páska (microdrive) a ještě později také disketová jednotka o kapacitě až 360 kB. V převážné většině případů byly osmibity vybaveny některou z variant jazyka BASIC.
Vic 20 (1981) byl jedním z prvních osmibitů. Vzhledem k tomu, že měla firma Commodore, která ho vyráběla, tolik prozíravosti, že ho vybavila dokonce i joystickovým portem, byl to počítač jako dělaný pro hry. Stal se dokonce úplně prvním počítačem, jehož hry byly úspěšné na obou stranách Atlantiku.
Commodore 64 byl dalším známým počítačem této kategorie. Měl 64kB operační paměti a speciální zvukový čip SID. Pozdější rozšířená verze měla i vestavěný barevný monitor a diskovou mechaniku.
Atari vyvinulo celou řadu osmibitových počítačů. Jejich počítače disponovaly jedním portem na datovou cartridge a dvěma porty na joysticky. Disponovaly také čtyřkanálovým zvukem a operačním systémem (XL OS), který ale nebyl příliš podařený.
ZX Spectrum bylo uvolněno v roce 1982 a jeho popularita se i díky šikovně a důrazně vedené reklamní kampani neustále zvyšovala, až se ve Velké Británii stalo asi nejprodávanějším počítačem zaměřeným především na hry a vzdělávání. Nezanedbatelným faktorem zajisté bylo i to, že jeho cena byla oproti srovnatelným konkurenčním výrobkům téměř poloviční. ZX Spectrum disponovala procesorem taktovaným na 3,5 MHz, ROM o kapacitě 16 kB a RAM o kapacitě 48 kB.
5. generace
Počítače, které architekturou, vzhledem a velikostí zhruba odpovídají počítačům, které máme dnes na stole, se¨objevily na scéně počátkem 80. let. Jsou založeny na základní desce, která obsahuje čipovou sadu (čipset). K základní desce jsou připojena veškerá ostatní zařízení, typická jsou více či méně univerzální sběrnice (PC-BUS, ISA, EISA) pro připojování zařízení, jako je grafická nebo zvuková karta. Jednotlivé součástky jsou na sobě do jisté míry nezávislé, při poruše jedné není nutné měnit žádnou jinou součástku, počítač se tak stává plně modulárním zařízením. Procesory jsou zpočátku vyrobeny výhradně firmou Intel, na jejímž výzkumu je tato generace počítačů postavena. Vlastní počítač těchto strojů je umístěn odděleně od klávesnice, na rozdíl od starších, u kterých byly tyto součásti v jednom pouzdře. Kromě vzhledu došlo ke značnému pokroku ve výkonech počítačů – čipy vyráběné metou VLSI (Very Large Scale Integration) často integrují statisíce až miliony součástek a výkon počítačů se pohybuje v desítkách milionů operací. Počítače se staly natolik výkonné, že mohly převzít další, náročnější úkoly, jako např. zpracování grafiky či zvukových záznamů. Běžnými se stala trvalá záznamová média – diskety a pevné disky.
Procesory Intel
• 1982 Intel představuje svůj nový procesor. Nese označení 80286 a je taktován na 6 MHz. Obsahuje 134 000 tranzistorů. Pozdější verze měly takt až 12 MHz.
• 1985 Intel uvádí na trh 16 MHz procesor 80386.
• 1989 Na Comdexu v Chicagu představuje Intel 25 MHz procesor 80486. Používá 1.2 milionů tranzistorů.
• 1993 Intel uvolňuje nový procesor nazvaný Pentium. Obsahuje 3.1 tranzistorů a má rychlost 66 MHz.
• 1995 V San Francisku oznamuje Intel výrobu procesoru Pentium Pro, který pracuje na frekvenci až 200 MHz.Procesor používá 5.5 milionů tranzistorů. Současně představena i nová patice Socket 8.
• 1998 Intel uvolnil 333 MHz Pentium II. Je vyroben jako Single Edge Contact (kontakty procesoru jsou na jedné straně desky desky) pro Socket 8. Na trh také uveden procesor Celeron, což bylo Pentium II bez sekundární cache (později s omezenou sekundární cache) a bez plastového ochranného pláště. Měl nasytit lowend trh.
• 1999 Intel oznamuje nový čip. Jedná se o Pentium III. Nabízí novou sadu instrukcí, která obsahuje 70 nových instrukcí zahrnujících SIMD (Single Instruction Multiple Data), nové mediální instrukce a dvouprocesorovou podporu pro pracovní stanice a servery.
• 2000 Intel začíná vyrábět 1 GHz procesory. Intel také představuje procesor Mobil Celeron určený pro notebooky. V tomto roce je také oznámen vývoj procesoru s označením Wilamette, později pojmenovaným Pentium 4.
• 2001 Na trh uvedeno Pentium 4. Frekvence až 2 GHz. Obsahuje 42 milionů tranzistorů. V tomto roce bylo také uveden procesor Itanium (plně 64bitový serverový procesor nekompatibilní s 32bitovým softwarem).
• 2002 Jádro Wilamette vylepšeno a přejmenováno na Northwood. Frekvence až 2.6 GHz, 55 milionů tranzistorů.
• 2003 Další vylepšení Pentia 4. Jádro Prescott má frekvenci až 3.5 GHz. U Pentia EE (Extreme Edition) se poprvé používá 0.13 mikronová technologie výroby.
AMD (Advance Micro Devices)
• 1991 AMD představuje procesor Am386. Jedná se o levnější a mírně horší klon i386.
• 1994 AMD představuje procesor K5. Ve výpočtech s pevnou desetinnou čárkou lepší než Pentia.
• 1997 Procesor K6. Obsahuje instrukce 3D Now! (rozšířené multimediální instrukce – konkurence Intelovského MMX). 8.8 milionů tranzistorů. Podpora AGP.• 1999 K7 – Athlon. Vyroben 0.18 mikronovou technologií. Frekvence až 1 GHz. Začal prodej procesoru Duron, který má omezenou cache a je tak přímým konkurentem Celeronu.
• 2000 Na trh přichází Athlon Thunderbird. Frekvence až 1.2 GHz.
• 2001 Objevuje se AthlonXP s jádrem Palomino. Reálná frekvence až 1.7 GHz. AMD zavedlo své hodnocení výkonu procesorů nazvané P-rating, které neuvádí skutečnou frekvenci procesoru, ale jeho kvalitu při práci(např. AthlonXP 2100+ měl frekvenci „pouze“ 1.7 GHz).
• 2002 AthlonXP s jádrem Throughbred. Hodnocení 1700+ až 2200+. Vyráběn 0.13 mikronovou technologií. 2200+ stažen kvůly přehřívání. Místo něho poměďovaná varianta B s hodnocením až 2600+ (2.1 GHz).
• 2003 Na trhu AthlonXP s jádrem Barton. Hodnocení až 3200+. V tomto roce také uveden procesor AMD Opteron, 64bitový procesor, který zvládá multiprocesoring až 8 procesorů. Vyráběn pro Socket 940. Obsahuje 106 milionů tranzistorů na čipu. Frekvence až 2 GHz. V létě 2003 uveden AthlonXP s jádrem Thorton. V září 2003 uveden Athlon64 Clawhammer. Má frekvenci až 3.4 GHz, je vyráběn pro Socket 754, plná podpora SSE2. Paměťový řadič Hyper Transport (z desky do procesoru). Dále uveden Athlon64 FX, postavený na vylepšeném jádru Opteronu.
