Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

Historický vývoj češtiny

období na počátku vývoje samostatné češtiny

· 6. století – stěhování národů – vznik staroslověnštiny

· 9. století – Konstantin a Metoděj – hlaholice – šíření staroslověnštiny

- stahování (splývání) dvou samohlásek, mezi nimiž byla souhláska j, v jednu dlouhou samohlásku

(rusky: novaja, pojas; česky: nová, pás)

- zvláštní krátké praslovanské samohlásky zvané jery zčásti zanikly, a z části byly nahrazeny jinými samohláskami (v ruštině dosud jako tvrdý a měkký znak)

- volný přízvuk (dosud v ruštině) se v češtině a slovenštině ustálil na první slabice, v polštině na slabice předposlední

období po vzniku písma Þ 12. – 14. století

· 11/12 století - Kosmas – glosy, bohemismy

· 2. pol. 12. století – první česky psaná věta

- a se měnila v ě a á v ie po měkkých souhláskách (duša – dušie, muža – mužie, sázati - sázieti)

- samohláska u, ú se měnila po měkkých souhláskách v i, í (dušu – duši, mužu – muži, kryju - kryji)

- dvojhláska ie ve staré češtině se změnila v e (dušie – duše, mužie – muže, sázieti – sázeti)

období 14. – 16. století

· 14/15 století – Hus – spřežkový pravopis nahrazen diakritickým

· 16. století – humanismus – Daniel Adam z Veleslavína, Bohuslav Balbín

· 1579 – 1594 – Bible Kralická – je psána nejčistší češtinou

· přiblížení psané formy k mluvené

- dlouhé ó se měnilo nejprve v dvojhlásku uo a ta se po delší době měnila dále v ů (kóň – kuoň – kůň)

- dlouhé ú se uprostřed a na konci slova měnilo v dvojhlásku ou (súd – soud, rukú – rukou, vedú – vedou)

- dvojhláska ie se změnila v í (viera – víra, nosie – nosí, dušiech – duších)

- dlouhé é se měnilo v í (řéci – říci, obilé – obilí)

- aj se změnilo v ej (vajce – vejce, dělaj – dělej)

období národního obrození Þ 18/19 století

· Josef Dobrovský, Josef Jungman – vznikají první české mluvnice

po roce 1918

· už jen pravopisné změny

- 2. pád – z, 7. pád – s; smí i smějí; velká písmena; citron [citrón]


Slovní zásoba

1) spisovná - a) knižní (oficiální projevy, odborná literatura, úřední a obchodní dopisy; archaická slova, odborná                 

                                       terminologie, …)

- b) hovorová (neoficiální projevy např. soukromé dopisy, vyprávění; zakodifikována   

                        v normativních příručkách)

2) nespisovná - a) obecná čeština (běžná řeč; na rozdíl od slov nářečních nebo oblastních není užívání slov

                                                         z obecné češtiny krajově omezeno)

                        - b) nářečí (slova používající se jen v některém místním nářečí)

                        - c) slang (jazyk typický pro určitou profesi)

                        - d) argot (žargon)

 

Obohacování slovní zásoby

1) tvoření slov   - a) odvozování příponami a předponami (lesník, rybník, prales,velryba)

- b) skládání slov (lesostep, ropovod)

2) spojování slov v sousloví  (tzv. víceslovná pojmenování - lidová škola umění, pákový lis)

3) přejímání z jiných jazyků (kalk – slovo doslovně přejaté; italština – violoncello, tenor, forte; angličtina –

                                                svetr, tenis, radar; latina a řečtina – literatura, drama, autor, atom;…)

4) změna slovního významu (jádro [atomu], křídlo [letadla])

                                                                                            

 

Tvarosloví

- druhy slov - a) lexikální – citoslovce, příslovce

                     - b) lexikálně gramatická - ohebná slova       

                      - c) gramatická - předložky, spojky, částice

- slova mnohoznačná – slova, která mají více významů, ale všechny odvozené od stejného základu (oko- v polévce, na punčoše, orgán, smyčka Þ na základě podobnosti)

- homonyma – slova, která mají více významů, které se ale v žádném případě nedají převést na jeden společný základ (palička – žhářka x palice, rys – zvíře x výkres)

- synonyma – různá pojmenování pro jeden jev (opět, zase, znovu; pomsta, odveta, msta, odplata)

- antonyma – slova opačného významu (dobro – zlo, láska – nenávist)

 

Substantiva – Podstatná jména

- názvy osob, zvířat a věcí, vlastností, dějů a vztahů (např. tatínek, Petr, kotě, stůl, pracovitost, malba, radost)

- určujeme u nich rod – genus (maskulinum, femininum, neutrum), číslo - numerus (singulár, plurál), pád (nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, vokativ, lokál, instrumentál) a vzor

 

Adjektiva – Přídavná jména

- vlastnosti osob, zvířat, věcí a jevů (např. mladý, veselá, uplakané, značná, malý, nejveselejší)

- určujeme u nich rod (přejímají ho od substantiva, k němuž patří), číslo (sg, pl), pád (1.-7.), druh (tvrdý, měkký, přivlastňovací) a vzor (mladý, jarní, otcův, matčin), většinu adjektiv můžeme i stupňovat (pozitiv, komparativ, superlativ)

 

Pronomina - Zájmena

- zastupují substantiva a adjektiva, teprve ze situace vyplývá o kterou osobu, zvíře věc nebo vlastnost jde

- určujeme u nich číslo (sg, pl), pád (1.-7.)

- druhy zájmen: 1) osobní (personální) – já, my, ty, vy ona ,ono ,oni, ony, …

                          2) přivlastňovací (posesivní) – můj, náš, tvůj, váš, jeho, její, jejich, svůj, …

                          3) ukazovací (demonstrativní) – ten, ta, tento, onen, takový, týž, tentýž, …

                          4) tázací (interogativní) – kdo, co, čí, který jaký, …

                          5) vztažná (relativní) – jenž, který(ž), jaký, čí, kdo(ž), co(ž), …

                          6) neurčitá (indefinitní) – někdo, něco, nějaký, kdosi, cosi, všechen, týž, sám, samý, …

                          7) záporná (negativní) – nikdo, nic, nijaký, ničí, žádný, …

 

Numerália - Číslovky

- jsou slova významu číselného, vyjadřují počet, pořadí apod. (např. dvě, třetí, pateronásobný, šestkrát, mnoho)

- určujeme u nich pád (1.-7.)   

- podle významu rozeznáváme číslovky určité a neurčité


- druhy číslovek: 1) základní – odpovídají na otázku kolik; jedna, dva, patnáct, sto, několik, …

                            2) řadové – odp. na otázku kolikátý, který; první, druhý, stý, několikátý, …

                            3) druhové – odp. na otázku kolikerý; dvoje, dvojí, troje, čtvero, paterý, několikero, …

                            4) násobné – odp. na otázku kolikanásobný, kolikrát; dvojnásobný, dvakrát, několikrát

                            5) podílné – odp. na otázku po kolika; po jednom, po několika

 

Verba - Slovesa

- vyjadřují děj, a to činnost nebo stav (např. pracuji, děláš, žiji, zčervenal jsi, prší, spí se)

- verba se časují, určujeme u nich osobu (1, 2, 3), číslo (sg, pl), čas - tempus (prézens, préteritum, futurum), způsob - modus (imperativ, indikativ, kondicionál), rod (pasivum, aktivum – trpný, činný), vid (perfektum, imperfektum - dokonavý, nedokonavý), třídu (1.-5.) a vzor (-e, -ne, -je, -í, -á)

- příčestí – participie; přechodník - transgresiv                                                                                                         

 

Adverbia - Příslovce

- slova neohebná, která vyjadřují různé bližší okolnosti dějů, jako je místo (zde, tam), čas (brzy), způsob (dobře), příčinu a důvod (proto) anebo označují stupeň vlastnosti (velmi, vůbec) nebo míru předmětu (dost)

 

Prepozice - Předložky

- vyjadřují bližší okolnosti jako adverbia, ale teprve ve spojení se jmény, jejichž pád řídí

 

Konjunkce - Spojky

- spojují jednotlivé větné členy nebo věty a teprve ve spojení s nimi nabývají svého významu

- a) souřadicí – a, i, ani, nebo, anebo, ale, avšak, neboť, ať, buď – nebo, aj.)

- b) podřadicí – když, jakmile, protože, že, aby, -li, kdyby, ač, třebaže, aj.)

 

Partikule - Částice

- uvozují věty a vyjadřují vztah mluvčího k větě a k jednotlivým výrazům

 

Interjekce - Citoslovce

- vyjadřují city, nálady a vůli mluvícího anebo označují hlasy a zvuky

 

 

Syntax (skladba)

- souřadné souvětí – má alespoň dvě věty hlavní (může mít i věty vedlejší)

- podřadné souvětí – je spojení věty hlavní a jedné nebo několika vět vedlejších

 

Větné členy (některé důležité podrobnosti)

- predikát – a) verbální – holé sloveso

                      b) verbonominální – sloveso se sponou, modální sloveso, …

                      c) nominální – podstatné jméno, citoslovce

- atribut – a) volný – můžeme vypustit, oddělujeme čárkou

                 b) těsný – nemůžeme vypustit, aniž bychom tím změnili význam věty

- objekt – je zasažen činností – Píšu(P) dopis(O) perem(Adm).

- přístavek = apozice – Jan Neruda, rodák malostranský(Ap), …

- genitiv celkový – S, At – Osm(S) vojáků(At) se opilo.

- nominativ jmenovací – Město(S) Hlučín(Atn) – stále v 1. pádě

- doplněk = atribut verbální – Přistihli mě sedícího(Atv).

 

Souvětí souřadné

a) vztah slučovací   +

- a, i, také, jakož i, pak, potom, ani, i - i, ani - ani, jednak – jednak, hned – hned, tu - tu

- Červnem končí jaro, vrcholí délka dne a začíná léto. Þ 1.H + 2.H + 3.H

b) vztah stupňovací  

- ba, ba i, ba dokonce, nejen – nýbrž i

- Skauti nám tábor ukázali, ba i na oběd nás pozvali. Þ 1.H    2.H

c) vztah odporovací   x

- ale, avšak, však, leč, nýbrž, jenže, sice – ale, někdy i spojka a, před kterou pak píšeme čárku

- Slunce pěkně vycházelo, avšak obloha se brzy zatáhla. Þ 1.H x 2.H

d) vztah vylučovací   ~

- nebo, anebo, buď – nebo, buď – anebo, zda - či

- Buď si tiše hrajte, nebo si čtěte. Þ 1.H ~ 2.H

e) vztah příčinný (důvodový)  

- neb, neboť, vždyť, totiž

- Letadlo nemohlo vzlétnout, neboť byla velká mlha. Þ 1.H ← 2.H

f) vztah důsledkový  

- a proto, tedy, tudíž, a tak, proto

- Čas letí, a proto se dejme rychle do práce. Þ 1.H → 2.H

 

Souvětí podřadné

a) věta podmětná

- na podmětnou větu se ptáme otázkou kdo, co?

- Není nutné, abys tam šel.

b) věta přísudková

- ptáme se na ni: co dělá podmět?

- Řeka byla, jako by ji postříbřil.

c) věta předmětná

- ptáme se na ni pádovými otázkami kromě 1. a 5. pádu

- Řekl, že k nám přijde.

d) věta přívlastková

- ptáme se na ni stejně jako na přívlastek – jaký, který, čí?

- Znáte toho člověka, který vás zradil?

e) věta doplňková

- závisí na slovesu i jménu řídící věty, bývá připojena spojkami jak, kterak

- Vidím ho, jak tam stojí s hlavou skloněnou.

f) věta příslovečná

- ptáme se na ni stejně jako na příslovečné určení

- Vrátil se tam, odkud přišel. (příslovečná místní)

- Počkám na tebe, dokud nepřijdeš. (příslovečná časová)

- Petr pozdravil, jak se sluší. (příslovečná způsobová)

- Třásl se, protože mu byla zima. (příslovečná příčinná)

- Vyzval ji, aby si zatančili. (příslovečná účelová)

- Co by si počaly, kdyby neměly maminku. (příslovečná podmínková)

- I když je Petra mladá, je velmi nemocná. (příslovečná přípustková)

 

 

Fonologie (hláskosloví)

- foném – vyslovovaná podoba, grafém – psaná podoba

 

Samohlásky (vokály)

1)       podle svislé polohy jazyka dělíme samohlásky na vysoké, středové a nízké.

2)       podle vodorovné polohy jazyka dělíme samohlásky na přední, střední a zadní.

3)    podle trvání (kvantity): - a) krátké: a, e, i, o, u

                                              - b) dlouhé: á, é, í, ó, ú

 

                               přední                    střední                   zadní

vysoké                      i                                                             u

středové                                           e                                         o

nízké                                                          a

 

- dvojhlásky (diftongy) – spojení dvou samohlásek v jedné slabice

                  - v domácích slovech je jediná dvojhláska ou (houpačka), v přejatých je i au (auto) a ei (pneumatika)


Souhlásky (konsonanty)

 

Souhlásky

 

Podle vlastní artikulace

 

 

 

 

 

 

 

retné

 

zubodásňové

předopatrové

Zadopatrové a hrtanové

Podle způsobu artikulace

znělé

neznělé

znělé

neznělé

znělé

neznělé

Znělé

neznělé

Závěrová (ražená)

ústní

b

p

d

t

ď

ť

g

k

 

nosní

m

 

n

 

ň

 

 

 

Polozávěrové

 

 

 

dz, dž

c,č

 

 

 

 

Úžinové

vlastní

v

f

z,ž

s,š

j

 

h

ch

 

bokové

 

 

l

 

 

 

 

 

 

kmitavé

 

 

r, ř

 

 

 

 

 

 

- souhlásky: měkké, tvrdé, obojetné

- retné – labiální, zubodásňové – alveolární, předopatrové – palatální, zadopatrové – velární

 

Asimilace (spodoba) znělosti

1) asimilace zpětná (regresívní) – celá skupina souhlásek je buď znělá nebo neznělá a to se řídí podle poslední souhlásky: lebka [lepka], kletba [kledba], kdo [gdo]

2) asimilace postupná (progresívní) - celá skupina souhlásek je buď znělá nebo neznělá a to se řídí podle první souhlásky: shoda [schoda], tvůj [tfůj]

- v asimilaci podléhá, ale nezpůsobuje ji

 

 

Stylistika

Jazykové styly

1)       styl prostě sdělovací - běžné rozmluvy, zprávy, oznámení, jednoduché popisy a vyprávění

- jednoduchá stavba vět i jednoduchá kompozice

 2)   styl odborný - cílem je přesné, výstižné a úplné poučení o zkoumaném jevu

                             - užívá odbornou terminologii, často je laikům nepřístupný        

3)    styl publicistický - styl novin, časopisů, řečnických projevů, …

- takové projevy jsou určeny pro širokou veřejnosti

4)       styl umělecký – základem je zpravidla jazyk spisovný, ale autoři využívají i jiné prostředky (obecná čeština,             

                                  nářečí, obrazná vyjádření, …)

5)    administrativní – používá se při úředním styku

 

Slohové postupy

1) informační postup – prosté podání informace; při podávání zpráv, v běžné řeči, …

2) vyprávěcí postup – jde o vyprávění nějakých událostí v určitém dějovém sledu

3) popisný postup – uvádíme při něm části nějakého celku, jejich vlastnosti a zjišťujeme jak části spolu souvisí,

                                 především místně a časově

4) výkladový a úvahový postup – srovnáváme různé jevy a objasňujeme jejich vzájemné vztahy, vysvětlujeme

                                                       příčiny, vyvozujeme závěry, podáváme hodnocení, …

 

 

 

 

 

 

 

 
 

 

Portrét



Poslední fotografie




Archiv

Kalendář
<< duben / 2020 >>