Tvorba římských číslic
Pravidla tvorby římských čísel:
Při převodu " našich " čísel na římská čísla v podstatě neexistuje žádná směrodatná norma.
Rozhodující byly vesměs obecně uznávané zvyklosti. Tato shoda byla ve středověku daleko volnější než později. Dnes se řídíme pravidly 16.-18. století
Základní pravidla:
1. Římská čísla se zapisují kombinací znaků I, V, X, L, C, D, M.
2. Římská čísla se skládají psaním od znaků pro nejvyšší hodnoty k nejnižším (MDL=1550).
Většinou se kombinují nejvýše 3 stejné římské číslice (XXX=30, III=3). Někdy mohou být kombinovány i čtyři stejné římské číslice ( IIII=4 bylo běžné na starých slunečních hodinách).
3. Menší římská číslice před větší znamená odečet ( IV=4). Takto se odečítá jen jediná římská číslice ( jen zcela ojediněle dvě číslice: IIX=8).
4. Pro odčítání podle bodu 3 se používají pouze římské číslice I, X, C; v matematickém kontextu zcela výjimečně také M. Nikdy nebyly používány římské číslice V, L, D (správně: XC=LXXXX=90).
5. Číslice I se pro odečítání většinou užívá jen před V, X. Není tedy správně MIM pro 1999 ( lépe je MCMXCVIIII nebo MCMXCIX).
Znaky pro římská čísla:
I........................1
V......................5
X......................10
L.......................50
C.......................100
D.......................500
M......................1000